Fiskální multiplikátory v České republice

Jan Mládek se ve svém příspěvku do diskuse Jana Macháčka “Škrtá vláda príliš?” pokusil kvantifikovat dopady restriktivní vládní hospodářské politiky v minulém roce. Tvrdí:

„Vláda Petra Nečase škodí české ekonomice. Její nekompetentností připravuje zemi o zhruba 2 procentní body hospodářského růstu.“

Pan Mládek se bohužel nezmiňuje, jak ke svému výpočtu došel. Ten je mimochodem dvakrát větší než odhad České národní banky v její zprávě o inflaci, kde odhaduje (strana 19), že fiskální restrikce vedla k poklesu HDP o jedno procento. V obou případech není jasné, s jakou alternativou se vládní restrikce v roce 2011 srovnává. Jednou z možností je vzít za základ hospodářskou politiku v předchozím roce 2010. Podle dat Eurostatu byl v roce 2010 podíl vládní spotřeby na HDP 21.4%, zatímco v roce 2011 byl tento podíl 20.9%. Vládní restrikce je tedy asi půl procenta HDP. Kdybychom za základ vzali vládní spotřebu v jiných letech, třeba v roce 2009 nebo v letech, kdy byla ve vládě sociální demokracie, došli bychom k podobnému číslu. Přeložme si tedy výše uvedené tvrzení tak, že snížení vládní spotřeby o půl procenta HDP způsobilo snížení HDP o dvě procenta.

Politické rozhodování a ekonomická realita

Švýcaři před několika týdny hlasovali v referendu o prodloužení minimální zákonné dovolené za čtyř na šest týdnů. Návrh byl nakonec zamítnut, ale švýcarské odbory, které návrh iniciovaly, mají v plánu předložit nový, tentokrát ještě zásadnější - zvýšení minimální mzdy na 22 franků za hodinu.

Zvýšení dovolené ze čtyř na šest týdnů představuje relativně malý ekonomický dopad - při zhruba 1800 odpracovaných hodinách ročně [PDF] to zvyšuje přímé náklady zhruba o 4,5%. Navíc velká část zaměstnanců má již dnes více než čtyři týdny dovolené. Důsledkem bude zpomalení růstu mezd do doby, než se hodinové náklady práce vyrovnají původní úrovni - dovolená samozřejmě není zadarmo, platí si ji každý zaměstnanec.

Návrh na zvýšení minimální hodinové mzdy na 22 franků je samozřejmě již mnohem zásadnější. Nejde mi však o kvantifikaci ekonomických dopadů, ale o to, kdy politické rozhodování (v tomto případě ve formě přímé demokracie) narazí na ekonomickou realitu. Švýcaři se sice zdají rozumní a podobně jako odmítli zákonné zvýšení dovolené, odmítnou zřejmě i razantní zvýšení minimální mzdy. V jiných zemích tomu ale tak nutně není. Typickým příkladem je aplikace přímé demokracie v Kalifornii.