Termíny jako Karlovarská losovačka, "desátky" apod. nepochybně každému jen připomenou pachuť korupce vyskytující se v našem okolí, jež souvisí s udělováním veřejných zakázek. Avšak způsobů, jak veřejné zakázky udělovat, je mnoho. Ja osobně jsem velkým zastáncem aukcí. Z mého pohledu jsou aukce, pokud jsou správně nastavena pravidla a jejich monitorování, nejtransparentnějším mechanismem, jak může prodávající s minimem informací využít soutěže mezi zájemci a zjistit tak odpovídající cenu. Pro zlepšení "blbé nálady" bych chtěl dnes poukázat na mechanismus, který někteří nazývají aukcí, ale který s aukcemi má opravdu společného asi tolik, co Karlovarská losovačka s náhodným výběrem. Očividně tedy nejsme sami, kdo se s problémem korupce u veřejných zakázek neumí vypořádat. Systém, který chci popsat, funguje následovně: zájemci podají své nabídky v zapečetěných obálkách, a zakázka je udělena tomu, kdo je nejblíže průměru všech podaných nabídek, a ten za realizaci projektu dostane jako kompenzaci také tento průměr nabídek. Nazvěme zde tento mechanismus "průměrná aukce", i když, jak jsem již uvedl, s termínem aukce bych v tomto kontextu nesouhlasil.
Profesor na univerzitě ve Wisconsinu, Francesco Decarolis, pod termínem "Average Price Auction" tento mechanismus a jeho užívání ve světě popsal ve své dizertaci, jejíž přepracovaná první část je zde: When the Highest Bidder Loses the Auction. Tento mechanismus se používá nejen v zemích, kde by mě to ani nepřekvapilo, jako například Itálie či Kolumbie, ale i ve Švýcarsku či Japonsku. Pojďme se nyní zamyslet nad tím, jak se asi budou učastníci v takovém mechanismu chovat. Odmysleme si na moment problém s rozdílnou kvalitou a délkou plnění. Nejjednodušší bude ilustrovat problémy tohoto mechanismu na jednoduchém příkladu.
Předpokládejme, že jsou 3 firmy (A,B,C) a mají náklady na realizaci nabízeného projektu 10, 30 a 30. Selský rozum by radil, že firma A by měla soutěž vyhrát a dostat za realizaci něco mezi 10 a 30. Různé standardní aukční mechanismy by měly vliv na to, kolik by každá firma nabídla a tedy i na ex-post profit firmy A. V případě "nejnižší vyhrává" (tedy First Price Auction) bychom museli znát ex-ante statistické rozdělení nákladů, abychom mohli profit firmy A kvantifikovat přesně. V průměrné aukci, pokud firmy B a C hypoteticky podají nabídku 30, tedy že projekt realizují za 30, jak se bude chovat firma A? Krása standardních aukcí je, že vidina zisku by firmu A donutila k nabídce pod 30, aby si projekt zajistila. V průměrné aukci by si tento projekt firma A zajistila jen tehdy, pokud by se jí podařilo být co nejblíže průměrné nabídce (ve skutečnosti je rozhodující cena v průměrné aukci nikoliv průměr, ale relativně jednoduchá funkce průměru, která se lehce liší v jednotlivých zemích, ale to není pro nás podstatné.): v našem příkladu firma A může nabídnout nejméně 0, čímž by průměrná nabídka byla 20, a firmy B a C by tomuto průmeru byly blíže. Není těžké vidět, že firma A sama o sobě nemůže s průměrem nabídek manipulovat tak, aby mu byla posléze nejblíže. Pokud chce zakázku získat, musela by proto také nabídnout 30 a pokud předpokládáme, že v případě rovnosti nabídek se prodávající rozhodne čistě náhodně, bude firma A mít třetinovou šanci, že zakázku získá. Průměrná aukce má proto v zásadě nekonečno rovnovážných bodů: prakticky jakákoliv nabídka může být tímto rovnovážným bodem, pokud jsou náklady na realizaci nižší.
Firma A má ovšem v kontextu našeho příkladu i jiné možnosti: například založení fiktivní firmy D, která také podá nabídku. Najednou pokud by firmy B a C stále nabízely 30, firma D by mohla nabídnout 0 a firma A 20, přičemž by firma A najednou vyhrála, protože průměr všech nabídek by byl 20. Průměrná aukce totiž vlastně ani není aukce, ale loterie a optimální strategie by tudíž měla být maximalizovat počet míčků v osudí. Není tedy divu, že v Itálii po zavedení těchto průměrných aukcí vzrostl počet účastníků několikanásobně (a Decarolis má jeden nový článek, kde se věnuje přímo tomuto empirickému faktu). Také není divu, že v Turíně, kde změnili systém na "nejnižší vyhrává", ceny realizací podobných projektů klesly o desítky procent.
Ač se nemusíme všichni shodnout na tom, jaký mechanismus pro udělování zakázek použít, pravděpodobně se shodneme na tom, že bychom rádi, aby projekt realizovala firma, která při srovnatelné kvalitě s konkurenty je schopna jej realizovat nejlevněji. Standardní "First Price Auction" tuto podmínku splňuje: projekt vysoutěží nejnižší podaná nabídka a vítěz dostance za realizaci tolik, za kolik slíbil projekt udělat. Pokud je nějaká firma schopna projekt dodat levněji, neměla by se nikdy nechat porazit dražší firmou (tato teze není úplně správná pokud budeme předpokládat, že firmy jsou ex-ante asymetrické, ale ignorujme to). Optimální nabídka v aukci, kdy nejnižší nabídka vyhrává, je tedy rostoucí funkcí nákladů na realizaci. V "průměrné aukci" tento monotonní vztah mezi náklady a nabídkou není.
Ač se může zdát používání průměrné aukce průměrně inteligentnímu člověku jako naprostý nesmysl, je to vlastně jen jiný způsob jak schovat mechanismus typu Karlovarská losovačka za slovo "aukce" a zajistit poklidné rozdělení rent mezi politiky a podnikatele. Nejsem rozhodně první, kdo po tom volá, ale v kontextu ČR by pravdědobně stálo za to systém udělování zakázek daleko více zprůhlednit: můžeme začít tím, že každá zakázka by měla být uveřejněna na webu, spolu se způsobem jejího udělení. Následně by měl být publikován vítěz, skutěčná cena realizace a případně další detaily, jako čas, problémy s kvalitou apod.
No comments:
Post a Comment